Je leden 2026

Petra Matušková

Ahoj, no asi se trošku stydím. Dnes jsem zjistila, že jsem se ti naposledy ozvala v roce 2022. To byl rok, kdy se mi narodil syn, dnes mu jsou skoro 4 roky. No, utíká to. Asi bych ti měla napsat, co se za tu dobu stalo, změnilo…

Začnu obligátně – milionář ještě nejsem. Teda zatím ne…

Je jedna hodina v noci a moje děti spí a já přemýšlím, kde začít. Je to dlouho a já mám o syna víc. Se Standou jsem pořád, táhneme to 11. rok (neuvěřitelné). Nejsme svoji, zatím mě nechce.

Mám nové auto a můj život se dává do pořádku, letos mi bude 40 let… Když jsem byla mladá, tak jsem na čtyřicátníky koukala jako na starochy a dnes jsem staroch já… ale nepřipadám si tak. Mám pocit, že teprve teď jsem dospělá, že teprve teď mám jakousi životní moudrost. Teprve teď rozumím sama sobě, teprve teď jsem se přijala na 100 % se vším, co ke mně patří. Musím říct, že teď se cítím jako žena. Jako někdo, kdo má co říct.

Úplnou pravdou je, že jsem na tebe zapomněla. Zapomněla jsem ti psát a sdílet. Byla jsem tak zaneprázdněná vším tím hledáním, zkoušením a vymýšlením cest k úspěchu… Byla jsem ztracená.

Otevřela jsem kosmetické studio. Celý můj život jsem se bála, že mi tohle nebude vydělávat… Nakonec jsem ho otevřela a myslela jsem si, že konečně přestanu hledat… že mám splněný sen. A víš, co jsem zjistila?

Že to NENÍ ono. Že z mého snu se stala práce a že mě ještě víc oddálila od mých dětí. Chodila jsem ráno a přicházela mnohokrát, když už spali. Peníze byly výměnou za veškerý můj čas. Každé volno znamenalo masakr před, masakr po…

Chtěla jsem vyhovět všem a myslela jsem si, že když budu dost hodná, dostupná, přátelská, vytvořím klientelu a budu se moci spolehnout na to, co každý měsíc vydělám… ale takhle to nefunguje.

Přišly měsíce, kdy už se neozvaly, a já musela znovu zahájit akci „Hledám nové klientky"… Naštěstí jsem si vybudovala docela jméno mezi holkama a tady se o mně ví.

Když se mi narodil Šáňa, už jsem nechtěla být pořád v práci, nechtěla jsem plný diář… CHTĚLA JSEM BÝT MÁMA.

To, co ti píšu, mi trvalo fakt dlouho, než jsem si to přiznala. Vadilo mi chodit do salonu a nechávat ho doma… A tak jsem si řekla, že to zkusím jinak… Stala jsem se byznys mentorem a zkusila online podnikání. Takže jsem měla salon a dělala jsem kurzy a konzultace, byznysterapie — a bylo to moc fajn.

V mém kurzu holky pokračovaly dva roky. A já jsem zjistila, že peníze můžu vydělávat a nedávat malého nikam… Jenže i tady jsem došla k jakémusi stropu. Byla jsem zoufalá z neustálého hledání strategií, neustálého nahánění klientů a nejistoty, která se s tímto druhem podnikání pojí.

Nooo, nebudu ti lhát. Moje zoufalství se prohlubovalo a moje noci byly bezesné… Věty „Co mám ještě udělat, aby…" a „Já už nevím, co mám dělat…" se staly mojí mantrou.

Hlavu jsem měla jak pátrací balón a abych všechno stihla, všechny kurzy jsem poslouchala v rychlosti 1,5× – 2×. Měla jsem pocit, že můj mozek bzučí jak žárovka předtím, než praskne…

Přišel den, kdy Standa přišel o práci… a já musela pracovat mnohem víc, abychom to utáhli. V jeden čas se toho sešlo tolik — skončil mi rodičák, Standa bez práce, já s pupkem… čisté zoufalství. Stála jsem u zrcadla vyčerpaná a unavená…

A pak se to zlomilo. Ale to je na jiný příběh.

Je toho víc, co se stalo… To be continued.

Tohle rezonuje? Ozvi se mi — ráda si popovídám.